1. Bojovat! 2. Bojovat! 3. Bojovat! 4. Bojovat! 5. Bojovat.
Tohle psát je pro mne velký srdcebol. Nikdy mi nešlo o „titul“, ani o „papír“. Naopak, vždycky mne štvalo, když jsem někoho na mé milované Alma mater (Česká zemědělská univerzita v Praze) potkala se slovy: „Hlavně, ať už to mám za sebou. Co taky jiného čekat od hnojárny než jen titul a tradá.“
A i když se snažím nikoho nesoudit, neb smýšlím, že na to nemám právo, kapacitu ani kredit, tak tihle lidičkové prostě u mě skončili. Omlouvám se, ale je to tak. Omlouvám se ale i sobě, protože z podobného důvodu jsem skončila i sama pro sebe, když jsem neviděla hodnotu výzkumu, na kterém jsem od roku 2009 do roku 2018 pracovala.
Bojovat, i když Ti cizí závist šlape na paty
A pak jsem to vzdala. Prostě jsem zavřela všechny složky se slovy: „Já ten titul nepotřebuju“ a pohřbila jsem tak 10 let svého života. Proč? Protože jsem neviděla cestu ven. Protože jsem nezkusila „všechno“. PROTOŽE JSEM SI NEVĚŘILA a protože jsem neustála závistivou „konkurenci.“
A taky protože jsem si myslela, že to dělám pro Čmejlu (ale o něm je jiný blog).
Chtěla jsem dokázat, že to nepotřebuji. Byla jsem sobec. Velký sobec. A tady si sypu popel na hlavu.
A co všechna ta data? Co ten rok v Africe v terénu? Co můj školitel Ríša? Co všechna ta zvěř? Co ti lidi, které zajímá, jestli impala rozumí perličce a vice versa? Co ty pohádky, co se mohly stát pravdou? Co ten čas, který jsem mohla proválet u televize? Co všichni, kdo mě podporovali?
A co ta paní „profesorka“, která mi na jedné z mezinárodních konferencí řekla: „Vždyť to je přece jasné, to se nemusí zkoumat, „když jsem vyhrála 3. místo za nejlepší přednášku.
Jo, byly tam chyby. A já se s nimi nemohla smířit a dala jsem „profesorce“ za pravdu. Jenže z dnešního pohledu to byly tak „titěrné“ chyby, jako když vám spadne řasa do tváře. Ale profesorka mi na to šlápla a se závistivými slovy: „Je to k ničemu, protože máte řasu na tváři“ jsem pomalu začala zahazovat všechno. Nejen řasu, ale také impaly, vodušky, žirafy, perličky, hrochy, slony, lvy, levharty, šakaly … no prostě všechny z Afriky.
Bojovat, i když už není nikdo, kdo by znal „správnou“ cestu
V jedné z fází jsem se dostala do situace, kdy si „nikdo“ nevěděl rady, i když se „všichni“ snažili. Za prvé, dneska vím, že neexistuje „nikdo“, protože jsem nezkusila oslovit o radu „všechny“. Vždycky někdo ví. Sice se člověk může dostat do slepých uliček, ale vždycky se taky může vrátit. Lepší než to všechno vzdát a vyhlásit: game over (facku bych si za to dala).